Pár slov úvodem. Tyto svoje plky píšu už hodně dlouho, spíše tuším, než vím, že jsem se v nich pokoušel definovat svůj postoj k životní realitě ve všech jejich proměnách a atributech. Nevím, jak se mně to daří, hodnotit to, to není můj šálek čaje… Už několikrát jsem si myslel, že jsem skončil, že už nemám co napsat… ale pokaždé, jakoby z udělání, nebo zásahem vyšší moci nastal okamžik a já jsem si sedl a chrlil písmenka a slova… až z toho cosi vylezlo. Rozhodně na začátku psaní nevím, k čemu směřuji, velmi často se mně to jaksi vymkne z mysli a skončím netušeně a nečekaně někde úplně jinde. To je tak asi všechno, co jsem chtěl napsat. Na klasickou otázku některých učitelů literatury „co tím chtěl básník říci?“*/ nemám odpověď, já to prostě nevím. Na druhé straně musím poznamenat, že to psaní mě prostě baví a mám z něho ne-li radost, tedy aspoň uspokojení, nebo potěšení, zkrátka to nevím… */ Touto formulací ani zdaleka nenaznačuji, že bych se cítil být básníkem, který má co říci …  (autor)