RNDr. Jiří Jiránek, CSc. Geolog, diplomat, cestovatel. Absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze oboru geologie. Odborná praxe jej v letech 1977–1979 přivedla na Ministerstvo hornictví Kubánské republiky, a to v práci pro geologický podnik Santa Clara při geochemické prospekci v pohoří Escambray. V první polovině 80. let byl poradcem pro nerudní suroviny na Ministerstvu hornictví Nikaragujské republiky. Následně zaměstnán jako vědecký pracovník v Českém geologickém ústavu Praha (1984–1992). S příchodem 90. let působil jako jednatel Industrial Minerals, s.r.o., a jednatel English China Clays Czech Republic, s.r.o. Od roku 1994 zaměstnán na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky. V letech 1998–2002 velvyslanec České republiky v Chile a alternující velvyslanec u Organizace amerických států. V letech 2002–2004 jako pracovník Ministerstva zahraničních věcí ČR zástupcem České republiky ve Výboru pro humanitární pomoc Evropské unie. Následně v letech 2005–2008 působil ve funkci velvyslance České republiky ve Venezuele, Guyaně, Surinamu, Jamajce, Dominikánské republice, Haiti, Trinidadu a Tobagu, Barbadosu, Grenadě, Sv. Vincentu a Grenadinách, Sv. Lucii, Dominice, Antigui a Barbudě a Sv. Kryštofu a Nevisu. V roce 2000 jmenován čestným členem Chilské vědecké společnosti. V současnosti je členem vedení České geologické společnosti, České asociace ložiskových geologů (do roku 2023 předseda), České iberoamerické společnosti. Publicisticky činný v literatuře faktu a cestopisu: Čile po Chile (Praha 2005, Olomouc 2014), Výbuch nad tajgou (Praha 2008), Kolik je Guayan? (Praha 2011), Češi a Slováci v Chile ve 20. století (s I. Bartečkem, Olomouc 2012 a 2013), Země jako vesmírný terč (Praha 2012), Karibikem bez jachty – Malé Antily (Olomouc 2016), Byla-nebyla potopa světa? (Praha 2021), Čeští a slovenští geologičtí exulanti (Praha 2023).

Prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc.

Historik, iberoamerikanista, editor, cestovatel. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Iberoamerikanistice se věnuje od konce 70. let přednostně v seminářích prof. Josefa Polišenského (Středisko iberoamerických studií FF UK Praha) a v Orientálním ústavu ČSAV Praha, oddělení Latinské Ameriky. Od počátku 90. let působí jako vysokoškolský učitel. V letech 1998–2003 vedoucí Katedry historie FF UP v Olomouci a v letech 2003–2010 děkan FF UP v Olomouci. Od druhé poloviny 90. let více než dvacetkrát cestoval Latinskou Amerikou. Na přelomu let 1997 a 1998 odborný garant expedice Lidé a země na konci 20. stoleté – Latinská Amerika. V letech 2004 a 2005 organizátor expedicí Titicaca I a Titicaca II. Dlouhodobě spolupracuje s Čechy ve Venezuele, věnuje se česko-argentinským a česko-chilským vztahům, dějinám českého cestopisu a české cestopisné fotografii v Latinské Americe. Publikuje k tématům českého vystěhovalectví, československé a české zahraniční politiky vůči Latinské Americe a k dějinám iberoamerického světa – Československý antifašistický exil německého jazyka v Mexiku (Olomouc 1999), Dějiny Iberského poloostrova do přelomu 19. a 20. století (ve spolupráci s J. Polišenským, Olomouc 2002), Dobytí a osvobození Latinské Ameriky (ve spolupráci s J. Kuncem, Olomouc 2008). Editor textů – Vlastimil Kybal, Po československých stopách v Latinské Americe (Olomouc 2003) a F. C. Štěrba, Češi a Slováci v Latinské Americe (Olomouc 2008). Spolupracovník Českého rozhlasu Praha, pořadu Jak to vidí (2007–2011). Popularizátor Latinské Ameriky. Paralelně publikuje o českém osídlení v Chorvatsku – Po českých stopách na Daruvarsku (Olomouc 2017). V pozici historika se věnuje identifikaci českého výtvarného umění v exilu – Vojtěch Preissig 1873–1944. Životem pro vlast (Olomouc 2018), Československá Mona Lisa. Jan Zrzavý portrét paní Pavly Osuské (1926)(Olomouc 2019).

Latinská Amerika náležela do zájmové sféry habsburské monarchie, Rakousko-Uherska a nástupnického Československa, odkud odcházeli v průběhu času obyvatelé českého, německého, slovenského jazyka či obyvatelé Podkarpatska (Rusíni) a dalších jazykových minorit. To vše vyvěralo jak z mnohonárodnostní podoby podunajské monarchie, tak z více národnostní podoby meziválečného Československa. Odchody desetitisíců Středoevropanů do Jižní Ameriky, především do španělsky hovořící Argentiny a portugalské Brazílie, současně podávaly informaci, že mateřské země své obyvatelé nedokázaly uživit či nabídnout jim životní bezpečí. Ostatně i toto je příklad, který́ přináší pojednání autorské dvojice. V provázanosti s počátky vystěhovalectví obyvatel českých zemím do Nového světa, kterému oba autoři věnují dlouhodobou pozornost, je text poučný́ z vícero důvodů. Na příkladu Chile ve druhé polovině 19. století je mimo jiné doložena teze profesora Josefa Polišenského, že to byli v mnoha případech obyvatelé německého jazyka z českých zemí, ze zemí Koruny české, kteří v jazykové provázanosti s německojazyčnou komunitou Evropy otevírali cestu do Latinské Ameriky rovněž jazykově českým vystěhovalcům. Německojazyčné vystěhovalectví ze střední Evropy i do budoucna zprostředkovávalo dalším z obyvatel českých zemí vstupní informace o kolonizačních příležitostech v Novém světě. Osudy obyvatel z Broumovska a založení osady Nueva Braunau v jižním Chile v důsledcích evropských mocenskopolitických střetů a hospodářských a sociálních dopadů na východočeský́ prostor po prusko-rakouské válce roku 1866 o tom podávají svědectví. Se znalostí chilského terénu a osudů potomků vystěhovalců z Čech přináší text českému čtenáři zatím neznámé informace o osudech imigrantů. Ty mohou být základem navazujícího badatelského zájmu. Prof. PhDr. Miloš Trapl. CSc.